Bacha na to..

Říká se to, že? Pozor na to, co si přejete, mohlo by se Vám to totiž splnit! Když jsem byla před lety jako divačka na konferenci TedTalk, kde vystupovala moje přítelkyně a psycholožka Nora, přišel moderátor s otázkou: „Kdo si chcete vyzkoušet, jaké to je stát na pódiu před tolika lidmi a mluvit k nim, máte nyní šanci! Stačí mít jen myšlenku hodnou sdílení.“ Ideas worth sharing je motto TedTalk, to každý ví, a určitě i tento dovětek způsobil, že se z davu zvedlo jen málo rukou. Měli minutu na to, aby sdíleli, co je napadá a co by chtěli předat.


Já jsem ruku nezvedla, ale třásla se mi, chtěla jsem! Tak moc jsem chtěla si vyzkoušet, jaké by to bylo stát před tolik a lidmi a mluvit, podrobit svou trému šokujícímu efektu spontánnosti. Ale nic. Ruka zůstala dole, a zatímco odvážlivci vstupovali na podium, moje srdce zrychleně bilo při představě, že já jsem mohla být mezi nimi. Nervozitou, promarněnou příležitostí vystoupit z toho obvyklého, známého, trémou, která v jedné vteřině vznikla, aby se v druhé stala úplně bezpředmětnou.


Ten zážitek mě přivedl do minulosti. Na dobu, kdy jsem hrála na klavír, a přehrávky se odehrávaly v koncertním sále veleslavínské lidušky, a mně vždy připadalo, že na tuto událost se sešla snad celá škola. Což přirozeně nebyla pravda. Na místě bylo jen pár rodičů, kteří – tenkrát bez mobilů v ruce – přetrpěli výkony spolužáků svých synů či dcer, aby právě jim posléze nadšeně tleskali.


Třásla jsem se už týden předem. Představa veřejného vystoupení byla děsivá, jak zahraju před celou školou, když nezvládnu hrát ani před dědou? Nebylo to o tom, že bych to neuměla. Nějaký talent tam dle mé učitelky byl, ale tréma a neschopnost věřit si a moment vystoupení si užít, mě naprosto paralyzovaly.

Sedím jsem na té točivé židličce, rodiče si netrpělivě přesedávají, jejich židle vržou, slyším, jak někomu spadla kabelka, zvedám ruce, přibližuju je ke klaviatuře, vidím, jak se třesou. Bojím se, že se nestrefím do správné klávesy. Učitelka Helena trpí se mnou. „Neboj se“, zašeptá. Začnu hrát, po prvním taktu vidím rozmazaně, naučené noty se mi mažou z paměti, přestanu hrát. Znovu vržou židle. Srdce bije, prsty se mi potí. „Nevadí, umíš to, začni znovu“, slyším.


Najednou se publikum po mojí pravé straně svine jako plakát do ruličky, zmizí, místo něj je tam jakási opona a já nechávám Chopina, aby skrz mě ukázal, co v něm je. Hraju, prsty dopadají v přesném momentu i síle na správné klávesy, mojí hlavou běží příběh, který se vznikl, když jsem se tuto skladbu učila. Ani nevím jak, najednou hraji poslední akord, který vibruje okolním prostředím, odstraní oponu a vrátí diváky na svá místa. Úklona, potlesk.


Přichází neskutečný pocit tepla, energie a naprostého naplnění. Proč jen se já vždycky před vystoupením tak obrovsky trápím?


Tenkrát jsem před lidi vyjít nechtěla. A ani nikdy potom jsem veřejná vystoupení nevyhledávala, vystačím si s kvalitním hovorem ve dvou někde v příjemném přítmí, říkala jsem si. Teprve později jsem pochopila, jaký obrovský přínos pro mě znamená každý krok do neznáma, každé vkročení tam, kde jsem si nejistá, každá nová zkušenost. Proto jsem v ten moment na TedTalk zatoužila být na podiu a zkusit mluvit před neznámými lidmi.


Půl roku po TedTalk mi kamarádka zavolala smutnou zprávu: její maminka svůj boj s rakovinou právě prohrála, a zeptala se mě : „Helíčku, můžeš, prosím tě, na pohřbu promluvit?“


helena@helenatheunissen.cz




Přání: zahrát si na veřejnosti



© 2021 Helena Theunissen