Svoboda projevu je svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení.
Jenže i když tuhle svobodu tu tak nějak máme, občas vidím u ostatních, ostatně i u sebe, přepnutí na autocenzuru. Neřeknu, neudělám, neukážu ostatním, co si myslím, co se chystám udělat, co už jsem udělala. Aby to ostatní nějak neokomentovali. Oni někteří rádi nějak komentují a mně se nechce vymýšlet dlouhé příběhy, ve kterých jim to „vysvětlím“. Ve kterých „se obhájím“.
Tak třeba se chystáte změnit pracovní místo – ježiši a proč, vždyť jsi tam měl takovej super plat, skvělýho šéfa, a vůbec ti pořád vycházeli vstříc, ty nemáš rozum! A co jako budeš dělat, když jsi dělal celej život jenom tohle? Sám na sebe? Ty, jo? V dnešní době? A kdo bude živit rodinu?
Nebo chcete zhubnout – prosím tě, to vůbec nepotřebuješ, ty jsi hezká, jak jsi, Milena z baráku zhubla a měla potom děsný vrásky v obličeji, a to si jako budeš dělat do krabičky semínkovej chleba s tofu, jo? To nevydržíš a ještě přibereš, každej, kdo drží dietu, nakonec přibere!
A co vztah? – když už jste to těch dvacet let spolu vydrželi, tak to snad doklepeš, ne? Bije tě? Hraje automaty? No tak vidíš, co ti prosím tě ještě chybí, všude je něco. Nevážíš si dobrýho bydla, v tom to je. Kdybys viděla, jak blbě se mají ostatní, tak budeš ještě za tohle ráda.
Nebo aktuálně volba prezidenta? (jak jde o, politiku, tak se okolí umí opravdu rozvášnit) Cože? Budeš volit toho kašpara? No to je předem vyhozenej hlas. Prosím tě, ty opravdu nejsi normální, chápeš vůbec, že ten člověk je akorát nastrčená figura? Tenhle kandidát je čirý zlo, jsi mě teda opravdu zklamal, tohle bych od tebe při tvojí inteligenci nečekal. Ostatně sami jste to asi na svém FB nebo v internetových diskuzích viděli – jeden útok za druhým.
Kolikrát se vám v životě stalo, že jste mlčeli, abyste se vyhnuli hodnocení či soudům nebo dokonce urážkám? Kolikrát jste si rozmysleli říct něco k věci, protože jste věděli, že se vám dostane výčtu, proč to, co říkáte, je blbost, nebo je v nesouladu s přesvědčením toho druhého - co jakoby mu automaticky dávalo právo rozvášnit se a s nefalšovaným rozhořčením hodnotit vaše postoje a činy? Ostatně, všimli jste si, že hodnotiteli jsou vlastně stále titíž lidé?
Co myslíte, že je k tomu vede? Proč ztrácejí nadhled? Z jakého důvodu nevedou konstruktivní diskuzi? Proč se vás nezeptají, co vás k vašemu rozhodnutí přimělo? Dle mého názoru i zkušenosti se za razantními soudy skrývá obvykle pocit vlastní nejistoty, nedostatečnosti či nespokojenosti. Nebo také manipulativní povaha. Nebo obava ze ztráty sounáležitosti s vámi. Možná jsem měl volit někoho jiného, pravděpodobně bych taky měla zhubnout, tahle práce mi už roky nevyhovuje a neodvážil jsem se s tím nic udělat.
Vaše schopnost udělat rozhodnutí může být pro ostatní opravdu velký strašák.
5 tipů, jak na „komentátory“:
Mlčeti zlato. Případně použijte řeč těla, třeba zvednutý palec. - "Parkování ti nikdy nešlo."
Stručně. Tak tak. Vida. Aha. Ok. Ale ale. Hm. No ne! - „To není možný, že tě ta kadeřnice stála 2000Kč!“
Jak to myslíš? (má nejoblíbenější otázka při blbých komentářích, použitelná univerzálně v téměř jakékoliv situaci, chudák komentátor se budu muset rozmluvit, jak to vlastně myslel a zaručeně se zamotá do svých plivanců). .- „Ty a ty tvoje pokusy zhubnout..“
Nechte to stéct. Máš pravdu. Je to tak. Souhlas. No jo no. Hmm. A máš recht. - „Na tuhle práci nemáš přeci žádný zkušenosti!“
Odpověď. Mám pocit, že mě urážíš, je mi to nepříjemné, tudíž se s tebou nehodlám nadále bavit. - „Ty si vždycky musíš z kandidátů vybrat toho největšího vola.“ Zde navrhuji použít principy nenásilné komunikace, více o tom, najdete v mém jiném blogu ZDE.
A tak až to na vás příště zkusí, vy zkuste tohle. Nebo řeknete, že děláte věci, protože CHCETE. Prostě už bez sebeobhajování.
Pište mi, jak Vám to jde: