Určitě to znáte. Máte ve svém okolí někoho, s kým můžete jít v klidu na oběd a přitom neříct ani slovo. Ten člověk si vystačí sám, zatímco Vy souhlasně pokyvujete hlavou nad Tom Kha Kai. Vy jste se dobře najedli a ten druhý má pocit, že si krásně popovídal. Někdy byste ale rádi něco řekli, nicméně poslední dobou máte pocit, že Vám stejně nikdo nerozumí. Přemýšleli jste o tom, že by to mohlo být i tím, jak s okolím komunikujete Vy?
Při své práci, a nejen při ní, používám jeden úžasný manuál, který napsal Marshall Rosenberg, americký psycholog a mediátor. On při své praxi mediátora vypozoroval, že lidé ve vzájemné komunikaci (a zvláště v konfliktu) příliš snadno sklouzávají k jednoduchému vyjadřování, k zobecňování, k přenášení odpovědnosti za své činy na druhé, k projekci vlastních domněnek a předchozích zkušenosti při hodnocení druhého nebo určité situace, k používání manipulativního jazyka aj., což přirozeně vede k nedorozumění či sporům.
Marshall zjistil, že pro vylepšení vztahů a řešení problémů je důležité věnovat se více způsobu, jakým spolu lidé komunikují, a přišel tak s konceptem tzv. Nenásilné komunikace (Nonviolent Communication).
„Nenásilná komunikace pomáhá přeformulovat způsob, jakým se vyjadřujeme a nasloucháme druhým. Namísto navyklých automatických reakcí jsou slova vědomými odpověďmi, založenými čistě na uvědomování si, co vnímáme, cítíme a co chceme. Člověk je veden k upřímnému a jasnému vyjadřování, kdy druhé vnímá empaticky a zároveň s respektem.“
Pointou celého konceptu je vidět mezilidskou komunikaci v podrobnějším světle. Člověk si před svým vyjádřením uvědomí, co pozoruje, uvědomí si, co u toho cítí, uvědomí si, co by v daný okamžik potřeboval, a bude umět jasně a odpovědně vyjádřit své přání nebo komentář.
Pořád to vypadá složitě? Tak si dáme příklad 1: máte schůzku s kamarádkou, vidíte, že ji (zase) něco trápí a ona najednou řekne: „Nikdo mi s ničím nepomůže, ani ty ne“. Umíte si představit, co se Vám v ten moment začne honit hlavou, trochu Vás to zabolí, trochu se Vás to dotkne, trochu se nazlobíte, trochu máte chuť jít pryč, a trochu nevíte, o čem mluví. Nic příjemného. Obvykle řeknete asi něco: „to není pravda, když jsi měla problémy doma, tak jsem s tebou byla pořád“. Vy se necítíte líp, kamarádka se necítí líp. Na příjemné posezení s kamarádkou to tedy nevypadá. A co jde v Nenásilné komunikaci? Víte, že kamarádku něco trápí – empatie, vyřkla větu, která se Vám ale vůbec nelíbí, navíc vlastně nevíte, o čem mluví, jste zmatená a smutná, možná byste jí chtěla pomoct – uvědomění/pozorování/pocity/potřeby. Proto nenásilná komunikace nabízí: „Mirko, vidím, že tě něco trápí, je to tak? Když jsi teď říkala, že ti s ničím nepomůžu, tak mě to zamrzelo, vlastně jsem z toho smutná, a chci, abys věděla, že vlastně nevím, o čem přesně mluvíš. Potřebovala bych, abys mi to ujasnila. Co se děje?“ Možná je to trochu dlouhé – ale uvidíte, že Mirka se rozmluví a Vy pochopíte, že třeba vůbec nejde o Vás, nebo třeba že zrovna Vy jí můžete s něčím pomoci.
Nenásilnou komunikaci využijeme často v reakci na situaci, ve které někdo vynáší nějaké soudy nebo hodnocení: nikdy mi nepomůžeš, nikdo se mnou nemluví, vždycky přijdeš pozdě, nezajímáš se o děti, jsem ti ukradená, jsi nemožná, to vůbec není hezké, nic neumíš apod. Pozorujte situaci, popište ji, popište své pocity, popište, co byste potřebovali.
Příklad 2 z domácnosti: manželka k manželovi „vůbec si mě nevšímáš“, okolo děti, muž znaven celodenním shonem „nech mě teď být“. A je to. A co takhle: „chtěla jsem si říct, že se v posledních dvou týdnech cítím osaměle, což se mi vůbec nelíbí a jsem z toho smutná. Ráda bych, abychom byli více spolu, hezky se mi s tebou povídá, mohli bychom třeba tento týden zajít na večeři, co si o tom myslíš?“
Podstata je v tom přijmout odpovědnost za vlastní pocity i myšlenky a místo navyklých reakcí použít odpovědnější způsob komunikace – druhou stranu překvapí a pomůže dostat se z obvyklé hádky k příjemnému rozhovoru.
Nenásilnou komunikace ale nepoužijete jen vůči okolí, ale - a o to mi jde v mé práci především – vůči sobě samým. Kolikrát v životě si říkáme: to jsem ale blbec, to jsem neměl říkat, to jsem neměl udělat, radši bych měl, musím už konečně, jsem nemožný, nikdo mi nerozumí, vždycky všechno pokazím. Přílišná sebekritika Vás ničí, prokrastinujete, neděláte, co Vás těší, snižuje Vám sebevědomí, pochybujete o sobě. Nenásilná komunikace nás učí poznat situaci, ve které jsem, pocity, které u toho mám, potřeby, které chci naplnit a způsob, jak toho dosáhnout (prosbu k sobě samému).
Příklad 3 - pokud „zase jsem ten report napsal blbě“, tak popřemýšlím: skutečně zase? Kdy naposledy? Co na něm bylo vlastně „blbě“? Co přesně mi bylo vytknuto a z jakého důvodu? Co mi na práci nevyhovovalo? Mohu říci někomu o radu? Jak to mohu udělat lépe? Co mě na tom baví/nebaví, a proč? A tak podobně.
A podobně - příklad 4: pokud máte v životě činnosti, jež Vás příliš nenaplňují – psát reporty, vozit děti na kroužky, nakupovat jídlo, žehlit apod., zeptejte se sebe, z jakého důvodu to všechno vlastně děláte? Psát reporty – součástí mé práce, kterou mám rád, a kterou si dobře vydělám na dobré živobytí; vozit děti na kroužky – zabere mi část dne, věnuji se tak ale svým dětem, dělá mi radost, že se učí něčemu novému a mají tam spoustu kamarádů; nakupovat jídlo – připravím něco dobrého, sejdeme se u stolu jako rodina, těší mě, když jim chutná; a tak dále.
Podstata tohoto přístupu není nijak komplikovaná, nicméně vyžaduje od nás uvědomění si toho, co říkáme, jak to říkáme, z jakého důvodu to říkáme, jak se cítíme, co sledujeme, a také uvědomění si toho, že jsme za obsah svých slov odpovědní. A také: že bychom přitom neměli zapomínat na empatii.
Nenásilná komunikace = pozorování bez hodnocení, poznání pocitů, poznání potřeb, které jsou za pocity ukryté, a nenásilné vyjádření svých potřeb.
Zkusíte to?