Vylezla jsem nahoru na horu, v kapse jsem objevila rozlízané chupachups obalené tím, co nabízí kapsa lyžařské bundy (tím, co ostatně nabízí po určité době každá kapsa). Lízátko jsem podala dceři, a tím jí na pár minut zabavila a sebe uvrhla do absolutní přítomnosti.
Bylo jasno. Obloha byla vesmírně temná a bylo vidět nesmírně daleko. Všude vládlo ohlušující ticho. Takový ten moment, kdy se Vám v očích začnou rodit slzy, ač k tomu objektivně nemají žádný důvod. Tím subjektivním byla nekonečná nádhera a naprosté „teď“.
V ten moment jsem si vzpomněla na knihu, kterou jsem předloni četla. Takové to už úplně ohrané: 5 věcí, kterých lidé nejčastěji litují před smrtí od Bronnie Ware.
Říkám ohrané, protože jsem si všimla, že klišé netáhnou a že motivační citáty nás odpuzují (a tady se dozvíte asi proč).
Bronnie strávila několik let tím, že doprovázela umírající v jejich posledních týdnech. Poslouchala jejich příběhy a zjistila, že někteří jsou plni lítosti nad tím, co v životě neudělali.
Lidé zpravidla litovali toho, že:
Že jsem nežil/a podle sebe,
Nedával/a jsem najevo, co cítím,
Měl/a jsem zvolit cítit se šťastnější,
Upřednostňoval/a jsem práci před rodinou,
Kvůli starostem každodne jsem pozapomněl/a na své přátele.
...
„Mamí, na tom lízátku jsou chlupy!!“ (Bunda má kožešinový límec). Nebe se vyjasnilo na obvyklou horskou modř, fokus se z dálky přenesl na správné docvaknutí přeskáčů do vázání. „Dolů pojedeme po modrý?"