Nikde mě nechtějí.


„Už si připadám jako úplná nula. Nikde mě nechtějí. Když jsem do toho šla před pár měsíci, tak jsem byla nadšená a sebevědomá, i dost nad věcí, v Praze přeci práce seženu raz dva. Ale teď pociťuju naprostou bezmoc. Už si vůbec nevěřím. Začala jsem dokonce posílat sívíčka i na pozice, na které bych se dřív ani nepodívala. Jako třeba prodavačka v Zaře, chápete to? A ani od nich nic nepřišlo, teda kromě toho klasickýho emailu, že děkují za projevený zájem. Už jsem přemýšlela, že bych pracovala i zadarmo pro nějakou neziskovku. Dokonce jsem i jednu oslovila. Se stejným výsledkem. Žádná reakce. Čekala jsem, že po několika měsících hledání už budu mít jasno, a hlavně budu mít práci, která mě bude bavit a kde využiju, co už umím a zároveň se ještě něco naučím. Nestalo se tak. A teď se cítím jako loser, co asi nic neumí, když ho nikde nechtějí. Přemýšlím, že bych začala i něco vlastního, ale na to teď nemám odvahu už vůbec. Nevím, co dál. Z hlídacího psa na jobsu už mám žaludeční vředy. Za každou nabídkou vidím jen další ticho, nebo další „upřednostnili jsme kandidáta, který..“, no však to znáte.“


Znám, přikývla jsem. I já jsem před lety hledala zaměstnání, když jsem se rozhodla opustit rodinný podnik. Tak jsem JUDr., to se vždycky hodí, mám vhled do kdesčeho: trochu marketing, trochu logistika, trochu HR, trochu řešení konfliktů, trochu administrativa, trochu obchod. Mluvím celkem 4-mi jazyky, tak co by mě někde nevzali! „Ty že nemůžeš najít práci“, divily se kamarádky, „prosím tě“, a pokračovaly do svých firemních kuchyněk na firemní kafíčko před videokonferencí s šéfkou ve Varšavě. V ten moment jsem jim záviděla. Posílala jsem CV tu na manažera pobočky, tu na obchodního zástupce, tu na in-house právníka, tu na business developera. „Děkujeme za Váš zájem, upřednostnili jsme..“ přišlo v tom lepším případě. V tom horším nepřišlo vůbec nic. Moje sebevědomí klesalo na mysli, a přicházelo s tak skvělými nápady jako mají moje klientky, tak třeba za kasu v Lidlu, nebo noční recepční? A co Člověk v tísni, nemají tam nějakou administrativu, třeba i zdarma, ať si člověk aspoň připadá užitečný, že pracuje ve firmě, která dělá dobro?


Střílení od boku. Bez ladu a skladu. Šup sem, šup tam. Honem, honem. Hlavně, ať jsou odeslané životopisy, ať se kupí příležitosti, ať to frčí, ať to jede.

Co se to tedy vlastně děje a jak celou situaci pojmout tak, abyste v průběhu procesu hledání nového uplatnění nestali škarohlídy, kteří nevěří ve svět kolem sebe a v sebe už vůbec ne?

1. Stop! Zastavme se. Než začneme rozesílat životopisy na všechny strany, jak smyslů zbavení, jen proto, že na nás na netu zrovna tyto nabídky vyskočily, zastavme se.


2. Revize I. Co umím. Co mě baví. Co mi jde. Co ovládám. Co zvládám. Co mám za sebou. Co mohu nabídnout. Co se mi v životě podařilo. Na co jsem pyšná/ý. Jaké jsou moje přednosti. Co dobrého o mě říká okolí.


Zkusme se na náš životopis podívat jiným očima. Začněme do něj vpisovat události, dovednosti, zkušenosti, nebo feedbacky, které bychom tam obvykle nevložili. Vraťme se do období SŠ, VŠ, vzpomínejme na všechny, byť domněle drobné, úspěchy. Co o mě ostatní říkají, že mi jde snadno?

Komplexní pohled na vlastní schopnosti i zkušenosti nám umožní cítit se sebevědoměji a být odolnější při případných nesnázích s hledáním nové práce, také nám pomůže, kterým směrem se při hledání nové práce vydat.


3. Revize II. Co chci. Odpovězte si na zásadní otázky:

- Proč odcházím ze stávající práce? Co mi chybí? Co bych potřeboval/a? Jaké možnosti v rámci společnosti, ve které nyní pracuji, se mi nabízejí? Na koho se můžu obrátit?


Často se stává, že prostě chceme hlavně pryč, práce se stala rutinou, odměna nás neohromuje, není se co učit, oblíbení kolegové odešli, tak co tam. Jenže: dost možná, že někde v rámci firmy je nějaké místo, které by Vám mohlo vyhovovat, zkuste se tedy zamyslet nejdříve, zda a za jakých okolností byste ve firmě zůstali – třeba zrovna do obchodu hledají zástupce, a přestože jste dosud dělali v marketingu, přijde jim vhod, že Vy znáte celý chod firmy, i produkty, které vyrábí. Vy zas změníte náplň práce, i kolegy, a třeba Vám bude provizní systém vyhovovat.


- Nakolik na novou práci spěchám?


Nedávejme uspěchaně výpověď, třeba máme pravidelné finanční závazky, kterým bude třeba dostát, a fakt, že zatím jinou práci nemáme, by způsobil nadměrný stres. Pokud jsme výpověď sami dostali, zamysleme se, jestli „musíme“ mít novou práci příští měsíc, případně kolik času na hledání nového uplatnění skutečně máme.


- Co od nové práce chci? Jaká by měla být náplň? Chci úplně změnit obor, nebo mi vyhovuje zařazení, ale jen by se mi líbilo zkusit to v jiném prostředí.


Zužme pole výběru tím, že si vytvoříme seznam, co od budoucí práce chceme, jaké dovednosti chceme využívat, co se chceme naučit, co by měl splňovat nový zaměstnavatel, jestli chceme být spíše v kolektivu, či nám vyhovuje pracovat převážně samostatně.

Pokud budu odepisovat na nějaký inzerát, musím vědět, proč to dělám a co v té společnosti chci dělat, proč jsem si ji vybral/a. A tohle musí poznat i personalisti na druhé straně.


4. Novýma očima.

Nyní už bychom měli mít trochu jasněji v tom, jakým směrem se chceme vydat, měli bychom mít okruh pozic nebo výběr zaměstnavatelů. Nastal čas se podívat se na nabídky jinýma očima.


5. CV na míru.

I když některé pozice vypadají podobně, vždy je mezi nimi rozdíl. Přinejmenším v zaměstnavateli, jeho kultuře, která se projeví třeba už ve formě, jakou je inzerát napsaný. Nalaďme se tedy na stejnou vlnu. A co píší, že od uchazeče potřebují? A co z toho mám já? Ano, tvořme životopis na míru dané pozici. Akcentujme ty zkušenosti a dovednosti, které daná pozice potřebuje. Nalaďme se na kulturu firmy, něco si o ní zjistěme a přidejme, proč zrovna tam chceme pracovat. Buďme osobní. Ale: Na stůl, resp. do počítače personalistů chodí často desítky životopisů. Na studium toho našeho mají tedy jen omezený čas. Buďme struční.


6. Na úrovni.

Stává se, že nevnímáme, že zaměstnavatel a uchazeč o zaměstnání mají stejnou vyjednávací pozici. Možná je to právě těmi použitými slovy. Uchazeč: já se ucházím, oni si volí. Ve skutečnosti je to tak, že zaměstnavatel hledá něco, co zrovna my mu můžeme (dost možná) nabídnout. Nesnižujme svoji vyjednávací pozici. My si také volíme, u koho budeme trávit min 8 h denně.

7. Neberme si to osobně.

Dostaneme-li zamítavou nebo žádnou odpověď, nepropadejme panice ani depresi. Nesnižujme si vybudované sebevědomí rozhodnutím někoho jiného. To je jejich rozhodnutí, na nás pak bude, jak se k tomu postavíme. Hlásím se opakovaně na pozice, kde je potřeba dovednost, kterou nemám? Co si ji doplnit? Nebo třeba změnit fokus na něco jiného? Zamítavé odpovědi mohou posloužit k sebereflexi, tak je nepoužívejme jako nástroj k pochybování o sobě.


8. Řekněme si o pohled zvenčí. Uběhlo už několik měsíců a nové zaměstnání v nedohlednu? Zkusme se obrátit na profesionála, třeba kariérního kouče, který se na naše CV, kariéru, zkušenosti i přístup podívá nezaujatýma očima a třeba pomůže spoluobjevit tu jinou cestu, kterou se dát.


9. O 180 stupňů?

Když jsme zjistili, že skutečně chceme dělat něco naprosto odlišného, změnit obor, odstěhovat se za prací do jiné země, nebo začít něco vlastního, ale zatím máme v hlavě zmatek, jak a kde začít, tak i tady poslouží kariérní kouč.


A na závěr si za všechny mé klienty hledající práci dovolím jeden malý apel: vy všichni milí HR, kteří jste vstupní branou k vašim zaměstnavatelům, kteří často utrácejí nemalý peníz za to, aby jejich společnost měla na trhu dobré jméno, pokuste se odpovídat uchazečům o zaměstnání na pozice, které jste sami vypsali. A posílejte zpětnou vazbu i při zamítavém rozhodnutí, byť by měla mít minimalistickou podobu. Pár vašich slov může posloužit jako motivace i inspirace. I vy jednou budete hledat práci, i vás se může dotknout, pokud nějaký neznámý personalista bude vaši žádost ignorovat, či smete ze stolu copypaste frází: Děkujeme za Váš zájem, ale…


Děkuju.



helena@helenatheunissen.cz

© 2017 Helena Theunissen