„Ne, to nepůjde, tam nechoď, tam je to určitě zavřený, tamtudy stopro nejde projít, to zamykají, nedostaneš se tam!“
Dlouho jsem to taky měla v krvi. Takové to předjímání, že něco nepůjde.
X Neklepat na dveře úředníka po pracovní době, neotevře, nevyhoví a ještě se bude „zlobit“.
X Vstupovat jen na vyzvání (nejen) u lékaře.
X Vidět z dálky, že zrovna v téhle restauraci s výhledem mají beznadějně plno, ani nemá smysl se ptát.
X Ten seznam podmínek, co chtějí na tuhle pozici? To ani nemá smysl tam ten životopis posílat.
X Vidíš, už je tam zhasnuto, už tam nikdo určitě nebude, neprodají ti to.
X S tím kafem se do letadla určitě nemůže, tak já ho tady vyhodím, musíme už jít!
X Ten nápad v týmu přednášet nebudu, ještě by to byl trapas.
X Ve frontě na školku máme být až 17-tí pod čarou, tak to se tam nebudu ani hlásit.
X X X X....
Blížím se k bráně v pevnosti Dalt Vila v Eivisse, beru za kliku, a? Je zamčená! Tentokrát měli pravdu.
Už je to mnoho let, co klepu, ptám se, přihlašuji se, přicházím s nápady, oslovuji a beru za kliku. To nejhorší, co se totiž může stát je, že, bude zamčeno. Nebo že někdo na mou žádost prostě řekne ne. A s tím se dá přeci něco dělat.
Jaké možnosti před sebou předem zamykáte?
Helena
