Odchod!



Muž na silnici si obléká bundu. Odchod.

Není od věci být někdy trochu osobnější.

Před sedmi lety mi zemřel tatíček.

To se tak občas stane, že někomu někdo umře, je to docela rozšířené a my si na to pořád ne a ne zvyknout. Asi to bude taky tím, že děláme, že smrt není, a když se najednou přiblíží, tak zjistíme, že jsou domácí hospice, paliativní péče, průvodci umíráním, různé způsoby, jak se rozloučit. Jenže někdy není čas to umření tak nějak pořešit, a blízká osoba Vám prostě umře skoro ze dne na den. O nějakém loučení, rozjímání, natož přijímání nemůže být ani řeč.

Takhle se to seběhlo mně. 3…2…1…smrt. A najednou tu není. Nemáte komu zavolat, když nevíte, kdo je kapitán Jaroš. Nemáte, s kým probrat absurdity z Hlavy XX. Nemáte komu ukázat, jak se Vám povedla Vaše poslední fotka, nemáte, s kým se zasmát u nedělního oběda tomu, jak máma blbne, nemáte, před kým zvažovat svá rozhodnutí odvážně se vystavujíc případnému posměchu. Ano, i to blbé Vám potom chybí.

Když někdo umře, tak je potom strašný fofr. Vaše duše se třese, Vaše máma se třese, i nějaké další příbuzenstvo se otřásá smutkem a bolestí a mezitím se množí dotazy: jaké chcete parte, rakev – bio nebo mahagon, obřad v krematoriu – písmena vyskládaná na desce vedle katafalku, oblek, žeh, urna s nápisem nebo bez, prosím Vás za chvíli tu mám další pozůstalé, můžete se rozhodnout nyní? Z Bulovky zas „ne, bohužel jeho telefon a hodinky Vám nemůžeme vydat, ty jsou nyní součástí dědického řízení“. Cože?

Parte jsem vyrobila sama. Rakev jsme vybraly se sestrou (mahagon). Hodinky a mobil nulové finanční hodnoty zůstaly v depozitáři rok, než skončilo dědické řízení. Proběhl žeh, u kterého jsme přímo byly. Na rakev, v níž jsem doufala, že spočívá tělo mého táty, jsme položily jeho oblíbené noviny, láskyplný vzkaz a marokánku. Jen já a sestra jsme pak byly přítomny, jak rakev pohltily plameny.

Naprosto ojedinělý zážitek, úplné splynutí s okamžikem, dotek skutečného rozloučení.

Za pár týdnů se nám pak podařilo udělat oslavu odchodu mého táty v jeho oblíbené hospodě s přáteli, s kterými prošel životem. Skutečné oslava života člověka, kterému oni říkali „Sláva“.

A proč o tom píšu? Tak především proto, aby těch lidí, kteří byli zaskočeni jako já, bylo co nejméně, tedy stane-li se Vám, že se blíží smrt někoho blízkého a nevíte, co máte dělat a hlavně, co máte čekat, podívejte na tyto stránky:

www.cestadomů.cz

Najdete zde všechny informace, které Vám nikdy nikdo neřekl. Protože jsme je nepotřebovali a dělali jsme, že smrt není. Třeba se Vám podaří najít odvahu a s jejich pomocí se s milovaným člověkem rozloučíte doma, také mu pomůžete v jeho bolestech a třeba si s ním i promluvíte o jeho přáních, pocitech, nebo třeba navážete vztah, který jste do té doby neměli. Umožní Vám potkat lidi, kteří jsou na tom zrovna teď jako Vy, a kteří snadněji pochopí, čím procházíte. Umožní Vám poznat proces umírání, což může zásadně přispět ke zmírnění Vaší psychické bolesti. Nabídnou Vám pomoc v rozsahu, v jakém ji zrovna potřebujete. Já jsem o Cestě domů před tátovým umíráním nevěděla. Vy o ní už víte. Ať je pak odchod milované osoby, co nejvíce podle jejího i Vašeho přání.

A je tu ještě druhý důvod, proč o tátově odchodu píšu. Smrt milované osoby, autority, učitele, kamaráda, spřízněné duše, naslouchače a/nebo občasného konstruktivního kritika může vnést do života pořádný zmatek. Ale zároveň to může být impuls k tomu podívat se na svůj život trochu jinak. Možná zjistíte, že je čas na změnu. Že chcete zažít svůj život jinak. S vědomím jeho konečnosti budete mít trochu více odvahy, věřte mi.

A kdybyste v té Vaší změně potřebovali podpořit, jsem tady:

helena@helenatheunissen.cz