Není od věci být někdy trochu osobnější.
Před sedmi lety mi zemřel tatíček.
To se tak občas stane, že někomu někdo umře, je to docela rozšířené a my si na to pořád ne a ne zvyknout. Asi to bude taky tím, že děláme, že smrt není, a když se najednou přiblíží, tak zjistíme, že jsou domácí hospice, paliativní péče, průvodci umíráním, různé způsoby, jak se rozloučit. Jenže někdy není čas to umření tak nějak pořešit, a blízká osoba Vám prostě umře skoro ze dne na den. O nějakém loučení, rozjímání, natož přijímání nemůže být ani řeč.
Takhle se to seběhlo mně. 3…2…1…smrt. A najednou tu není. Nemáte komu zavolat, když nevíte, kdo je kapitán Jaroš. Nemáte, s kým probrat absurdity z Hlavy XX. Nemáte komu ukázat, jak se Vám povedla Vaše poslední fotka, nemáte, s kým se zasmát u nedělního oběda tomu, jak máma blbne, nemáte, před kým zvažovat svá rozhodnutí odvážně se vystavujíc případnému posměchu. Ano, i to blbé Vám potom chybí.
Když někdo umře, tak je potom strašný fofr. Vaše duše se třese, Vaše máma se třese, i nějaké další příbuzenstvo se otřásá smutkem a bolestí a mezitím se množí dotazy: jaké chcete parte, rakev – bio nebo mahagon, obřad v krematoriu – písmena vyskládaná na desce vedle katafalku, oblek, žeh, urna s nápisem nebo bez, prosím Vás za chvíli tu mám další pozůstalé, můžete se rozhodnout nyní? Z Bulovky zas „ne, bohužel jeho telefon a hodinky Vám nemůžeme vydat, ty jsou nyní součástí dědického řízení“. Cože?
Parte jsem vyrobila sama. Rakev jsme vybraly se sestrou (mahagon). Hodinky a mobil nulové finanční hodnoty zůstaly v depozitáři rok, než skončilo dědické řízení. Proběhl žeh, u kterého jsme přímo byly. Na rakev, v níž jsem doufala, že spočívá tělo mého táty, jsme položily jeho oblíbené noviny, láskyplný vzkaz a marokánku. Jen já a sestra jsme pak byly přítomny, jak rakev pohltily plameny.
Naprosto ojedinělý zážitek, úplné splynutí s okamžikem, dotek skutečného rozloučení.
Za pár týdnů se nám pak podařilo udělat oslavu odchodu mého táty v jeho oblíbené hospodě s přáteli, s kterými prošel životem. Skutečné oslava života člověka, kterému oni říkali „Sláva“.
A proč o tom píšu? Tak především proto, aby těch lidí, kteří byli zaskočeni jako já, bylo co nejméně, tedy stane-li se Vám, že se blíží smrt někoho blízkého a nevíte, co máte dělat a hlavně, co máte čekat, podívejte na tyto stránky:
Najdete zde všechny informace, které Vám nikdy nikdo neřekl. Protože jsme je nepotřebovali a dělali jsme, že smrt není. Třeba se Vám podaří najít odvahu a s jejich pomocí se s milovaným člověkem rozloučíte doma, také mu pomůžete v jeho bolestech a třeba si s ním i promluvíte o jeho přáních, pocitech, nebo třeba navážete vztah, který jste do té doby neměli. Umožní Vám potkat lidi, kteří jsou na tom zrovna teď jako Vy, a kteří snadněji pochopí, čím procházíte. Umožní Vám poznat proces umírání, což může zásadně přispět ke zmírnění Vaší psychické bolesti. Nabídnou Vám pomoc v rozsahu, v jakém ji zrovna potřebujete. Já jsem o Cestě domů před tátovým umíráním nevěděla. Vy o ní už víte. Ať je pak odchod milované osoby, co nejvíce podle jejího i Vašeho přání.
A je tu ještě druhý důvod, proč o tátově odchodu píšu. Smrt milované osoby, autority, učitele, kamaráda, spřízněné duše, naslouchače a/nebo občasného konstruktivního kritika může vnést do života pořádný zmatek. Ale zároveň to může být impuls k tomu podívat se na svůj život trochu jinak. Možná zjistíte, že je čas na změnu. Že chcete zažít svůj život jinak. S vědomím jeho konečnosti budete mít trochu více odvahy, věřte mi.
A kdybyste v té Vaší změně potřebovali podpořit, jsem tady: