Před lety jsem oslovila psycholožku, aby mi pomohla překlenout propast odcizení se sobě i ostatním po smrti mého táty.
Můj otec se svými hodnoceními, znalostmi, zkušenostmi a soudy utvářel páteř mé osobnosti a najednou umřel.
Nevěděla jsem si s tím rady, neuměla jsem se podělit o to neveselé, domnívala jsem se, že by to nikoho nezajímalo, prostě to ke mně nepatřilo. To raději někoho vyslechnu já, což ostatně bylo více v mé přirozenosti. Na to svoje jsem pak zůstávala tak trochu sama.
S trochou nadsázky jsem jí tehdy řekla, že jediný moment, kdy cítím opravdový zájem o mou osobu, je, když se mě paní na pokladně s upřeným pohledem zeptá:
„A..máte BILLA kartičku?“
Při terapii mi po líci stékala nejedna slza a ona trpělivě čekala, až budu pokračovat, až se skutečně vyjádřím. Až dokončím slovo, větu, myšlenku. Chtěla po mně, abych jí vysvětlila, jak svá slova myslím, jaký pro mě mají význam. Chtěla, abych zjistila, které momenty z mého života s tátou byly pro mě určující a z jakého důvodu. Ptala se mě a naslouchala mi. Občas si udělala poznámku, ke které se později vrátila. Nic nepřešla.
Tehdy jsem poprvé poznala, jaké to je, když Vám někdo skutečně naslouchá. Ten opravdový zájem o mě jako člověka mě uchvátil snad ještě více než obsah jejích slov.
S technikou aktivního naslouchání jako způsobu vedení rozhovoru jsem se později setkala na tréninku mediace. V mediaci, která slouží jako alternativní metoda při řešení sporů, když se např. chcete vyhnout advokátům či soudům (mimochodem skvělá věc, zkuste to!), napomáhá technika aktivního naslouchání používaná mediátorem umožnit jedné straně, aby vyjádřila pokud možno vše, co má na srdci a zároveň druhé straně, aby ji – možná vůbec poprvé – pochopila. A naopak.
Když jsem pak po letech měla svá první sezení s klienty já, jejich nejčastější odezvou bylo právě to, že poprvé zažívají, že jim někdo skutečně naslouchá, z mé vlastní zkušenosti tedy opravdový kompliment!
Ve své podstatě je aktivní naslouchání projevem opravdového zájmu o to, co chce ten druhý říci. Při rozhovoru vnímám, co druhý říká, povzbuzuji jej k pokračovaní, ověřuji, že jsem porozuměla obsahu jeho slov podle významu, jež jim dává on, poznávám jeho citové naladění a zároveň vyslovuji poděkování za důvěru do mě vloženou tím, že se mnou svůj příběh sdílí. Výhodou mé práce (oproti mediátorovi) je, že nemusím zůstávat nestranná a naopak se plně mohu ponořit do příběhu mého klienta a mohu mu pomoci vedením takového rozhovoru odhalit, co sám myslel, že již nenajde: smysluplnost svého bytí, z čeho mít v životě radost, co jej naplňuje, v čem je dobrý, co by ještě v životě chtěl a jak ukončit to, co již nechce, prostě co dál s načatým životem.
Chci tím říci, že až se budete těšit na první setkání a první rozhovor se mnou, tak nečekejte žádné kamarádské posezení s reakcemi typu „..a mně se zas stalo“ a „..to ale já..“, nýbrž pár očí s upřeným pohledem a opravdovým zájmem slyšet, co máte na srdci.
Kdy se potkáme?