Tak jste se konečně po těch letech rozhoupali. Všechno to váhání a přešlapování na místě je prostě pryč.
Jsem člověk se silnou vůlí, říkáte si, to zvládnu.
Když se do něčeho pustím, tak to dokončím. Umím zabrat.
To dám! Když se chce, všechno jde.
Jednoduše: to nejdůležitější už máte za sebou –
SEBRALI JSTE ODVAHU a ROZHODLI JSTE SE.
Jednotlivé položky toho, co vás ve vašem životě teď čeká, jste zapsali do více či méně designově vychytaného zápisníku a už si mnete ruce, jak na to od příštího týdne vlítnete.
A copak to tedy na tom seznamu máme:
1. Zhubnout 25 kg.
2. Vařit jako Jamie Oliver.
3. Začít vycházet s penězi.
4. Změnit job.
5. Naučit se hindu.
6. Hned pak vycestovat do Indie.
7. Uběhnout maraton.
8. Přestat kouřit.
9. Vyřešit situaci s bydlením...
Tak si to po teď sobě přečtěme! Už teď je jasné, že to se splněním víc než poloviny cílů vypadá víc než bídně. Vzpomínky vám hned nabídnou: Přestat kouřit? – haha – to jsi minule taky zkoušel, dávám ti týden, maximálně dva. Indie? Snad ve snu, ne? 25 kg dolu? Asi spíš nahoru, ty bláhová.
Takže z „to-do listu“ jednotlivé položky pomalu mizí, nadšení opadává a odvaha je ta tam. Jak se to mohlo stát, když jste tentokrát byli přesvědčeni, že jdete do toho a nic vás zastaví, že tentokrát už to určitě vyjde?!
Já vám povím proč. To, co stojí na tomto seznamu, jsou totiž takzvané „ODPUZUJÍCÍ CÍLE“. A jejich hlavním úkolem je přemluvit mozek, který lépe pracuje s problémy než s řešeními, že to tedy v žádném případě nepůjde. Ne ne a ne.
Už jen to slovo cíl je takové zavádějící, nemyslíte? Přijde mi, že ukazuje na nějaký bod nula a potom na nějakou imaginární metu, které je třeba dosáhnout, a mezi těmi to dvěma body je nějaké temné, mysteriózní období, které je třeba s vypětím všech sil přečkat, třást se strachy, jak to celé dopadne, a pak možná, možná! po měsících či letech utrpení se snad naskytne pohled na kýžený výsledek.
Brr. To radši nedělat nic. Hezky do toho svého běžného, klidového stavu a cíle maximálně v podobě nevyřčených přání.
Otázka tedy je: jak na to? Jak skutečně dosáhnout toho, že se ze seznamu, který vám dal tolik práce, přeci jen něco splní?
Pro začátek bychom tomu mohli dát nějaký atraktivní název. Tak co třeba „sympatický záměr“? A také si musíme říct, jaký ještě by ten záměr měl být, aby zůstal sympatický, je to vlastně docela jednoduché:
Relevantní, specifický, dosažitelný, změřitelný, načasovatelný, a především proveditelný.
Už se to začíná rýsovat, tak si to předvedeme na takovém lehčím příkladu:
Zhubnout 25 kg vs. 3 kg do měsíce.
1. Relevance = Stojí zhubnutí na seznamu mých priorit?
Pokud ano, tak jdeme dál.
2. Upřesnění = Co že to chci?
Chci shodit několik kilo.
3. Dosažitelnost = Kolik je reálné, že zvládnu shodit?
Chci shodit 3 kg do jednoho měsíce.
4. Změřitelnost = Jak by měl vypadat výsledek?
Dnes vážím 73 kg a za měsíc chci vážit 70 kg.
5. Načasovatelnost = Do kdy se mi to podaří?
Zvládnu to během necelých 30-ti dní, do (např.) 30.4.
6. Proveditelnost = Jak to udělám a proč vlastně?
Kvůli své nadváze, která ohrožuje moje zdraví, jelikož mi dělá problém i vyjít schody domů, potřebuju zhubnout pár kilo. Vím, že zdravě se hubne nějakých 3-5 kg měsíčně. Také vím, že abych zhubnul/zhubla potřebuji upravit jídelníček – určitě již žádné chipsy po večeři, natož pak tabulku čokolády, co si dám místo toho? Je někdo, kdo mi může poradit? A pak také budu potřebovat více se hýbat, když teď nedělám nic, čím mohu začít a kolik času tomu mohu věnovat? Najmu si trenéra, nebo zvládnu sám/sama? A tak podobně.
A takhle se dá pracovat téměř se všemi sympatickými záměry. Zkusíte to taky? Jestli si na to netroufáte sami, budu vaším největším fanouškem. Napište mi o konzultaci zdarma: