Pravděpodobně se vám to už taky stalo. Taková delikátní věc. Něco, co jste ani nemohli nikomu říct. Něco, co je zřejmě tabu.
Stalo se to, že jste se začali srovnávat.
Petr už není v openspacu, protože má teď vlastní kancelář s výhledem. A vy ne no, i když jste tam stejně dlouho. Z časopisu Žena a život na vás vyskočily hned tři příběhy o matkách (á 3 děti), které na mateřské rozjely svůj business a postupně se každá stala podnikatelkou roku. Vy máte děti dvě a jste ráda, když každé z nich ráno odvedete do té správné školy. Matka roku ani náhodou, natož pak podnikatelka. Vaše blbější spolužačka si v pozdním věku dodělala vysokou. A vy už roky přemýšlíte aspoň nad kurzem tvůrčího psaní.
Prostě pořád je někdo lepší.
Takže Petrovi se začnete vyhýbat, Ženu a život už si nekoupíte a odhlásíte se z odběrů novinek na našekurzy.cz. Ale o vašich pocitech nebo dokonce ambicích raději nikomu ani muk..
Belgický psychoanalytik Paul Verhaeghe nedávno ve svém článku pro human.nl vysvětloval důvody, proč dnešní společnost produkuje osamělé jednotlivce.
A jedním z velmi vlivných faktorů je prý konkurence. Resp.konkurenční chování. Srovnávání se. A pozor, nejen mezi sebou, ale dokonce i se sebou samými v různých životních etapách! Možná si to druhé žádá vysvětlení – nechceme od sebe výkony jen v porovnání s ostatními, ale také v porovnání s vlastní zažitou zkušeností, tak například – dříve jsme uběhli půlmaraton pod 2 h 10 min, v předchozí práci jsme měli pod sebou více lidí, více peněz, více jsme cestovali, více volného času, fotky z poslední dovolené lajkovalo mnohem víc lidí.. prostě: dříve jsme byli lepší než teď.
Paul říká, že ještě před pár lety byly hlavními příčinami depresí především rodinné poměry nebo sexuální problematika, ale nyní bývá hlavní příčinou pracovní prostředí. Pocit, že jedinec musí vynikat, aby si ho někdo všiml, že je potřeba být lepší než ostatní. Soutěžní prostředí – jak již z názvu vyplývá – znamená, že někdo vyhraje a jiný ne. To způsobuje, že pracovníci, ostatně i živnostníci, jsou neustále ve střehu, sledují, co kdo dělá, jak to dělá, žijí ve stálé tenzi, jestli jim někde neunikají nějaké novinky, jestli nebudou předběhnuti, jestli nepřijdou o klientelu, jestli to prostě někdo nedělá lépe. Tato snaha vyniknout, být jedinečnými, unikátní, ruku v ruce se soutěživostí je podle Paula cestou k velké osamělosti. S tím souvisí další velké překvapení dnešních let. Převažujícími fóbiemi nejsou ty z létání nebo z pavouků, ale fóbie sociální. Lidé se v dnešní době, kdy každý máme stovky kámošů na FB, bojí jeden druhého! To zní děsně, nemyslíte?
O čem Paul nemluví, a to by podle mě měl, je řešení této situace. Z mé vlastní praxe vím, že nejdůležitější je odvaha. Odvaha přiznat si, že tyhle pocity vůbec mám. Že mám pocit, že nejsem dost dobrý. Že mám pocit, že dříve mi to šlo lépe. Že mám pocit, že mám na víc. A že vím, že chci něco změnit. Protože když tohle víte, poznáte, můžete s tím pracovat.
A ještě jedno řešení to má, vypadá tedy v této souvislosti poněkud paradoxně: spojit se s ostatními, přestat být sám, nebát se o svých pochybnostech mluvit, nebát se nechat se podpořit, nebát se říct ostatním o radu, přidat se k těm, co také něco rozjíždějí, k těm, kteří mluví jazykem, který se chcete naučit, k těm, kteří vás inspirují.
Máte fóbie z příběhů jiných? Chcete mít odvahu jako oni, ale myslíte si, že by to nešlo?
A..chcete vědět, JAK by to šlo? Těším se na vás.
.
hele