Podepsal rezervačku, a teď se cuká.
Řeč je o zájemci na koupi mého rodného domu. Dům je na prodej dva roky, kromě toho, že jsem na radu makléře začala s nesmyslně vysokou cenou, tak má ten dům svoje divnosti, pro které se mi ho nedařilo udat. Přesně ty divnosti, co nám v dětství přišly naprosto normální – po holandsku strmé (a kluzké) schodiště, průchozí ložnice, ledová chodba, luxfery k sousedům, do dílny zvenku prorůstá javor. Dva roky prodeje, dvě různé realitky, vlastní propagace na socmedu, vzdušné snímky z dronu, mnoho návštěv zájemců i realitních turistů, požadavky na snížení ceny, vycházení vstříc, zklamání, a nové naděje. Znáte to.
Potenciální kupec podepsal před měsícem rezervační smlouvu, a teď si tak nějak všiml, že dům nemá zateplení. Taky nemá pořádnou zahradu. A taky je možná něco s kotlem. Půda není pochozí? A chtěl by okamžitě šílenou slevu, jinak nekupuje. Co teď? (Mimochodem: kvůli výši své vlastní hypotéky opravdu nemohu slevit).
Přemýšlím, v kolika podobný životních situacích typu „už to skoro klaplo“ jsem už byla.
Každý asi máme zkušenost s nějakým tím svým vlastním důležitým životním okamžikem, a pocitem,
že to už už bude! Že už je to na spadnutí! Že se to skoro děje! Že už to musí být každou chvilkou! Že je to za dveřmi! Že teď už to klapne!
Po přijímačkách jste čtvrtí pod čarou, takže Vás čeká odvolání. V třetím IVFku je jen jedno použitelné embryo. V čekací listině na vysněnou garsonku je před Vámi přesně 1 zájemce, čeká na schválení hypotéky. Na večer máte před-domluvené rande, ale na potvrzovací zprávu nikdo neodpovídá. O umístění Vašeho dítěte ve škole nakonec rozhoduje losovačka. Po čtyřech kolech pohovorů se na to vysněné místo rozhoduje už jen mezi Vámi a jiným uchazečem.
Už to vlastně skoro je!
Úzkost. Ztráta kontroly. Bezmoc. Obavy ze zklamání. Vyčerpání z vynaloženého úsilí. Marnost. Možná až zoufalství. Tak blízko jsme tomu, co bychom si přáli, a tak málo to máme ve vlastních rukách. Tak tedy: co teď?
Mně třeba pomáhá zodpovědět si tohle osmero:
1. Co konkrétního ještě mohu udělat já, aby „to“ klaplo?
2. Kdybych se na situaci podívala očima někoho jiného, co bych viděla?
3. Čeho se nejvíce obávám, co nejhoršího se může stát?
4. K čemu mi je dobré se takto strachovat?
5. Kdo mi může být v této situaci oporou, případně jak mi může pomoci?
6. V jaké podobné situaci už jsem byla? A jak dopadla?
7. Co se mám ze vzniklé situace naučit?
8. A co takhle trochu vděčnosti a špetku víry, že to dobře dopadne?
Co Vy?
Které situace „na spadnutí“ jste zažili? A co pocity? A jak jste to řešili? A jak to dopadlo?
Těším se na Vaše komentáře.
PS. Pár týdnů po napsání tohoto článku mohu s úlevou a vděčností říci: PRODÁNO! 😊