Vyhledat
  • HELENA THEUNISSEN

Jen to mlasklo.


Tak jsme dostali na frak. Jen to mlasklo. Rána přímo na solar. Pamatujete na pořekadlo: Kdo neumí, učí?

Už nějakou dobu je tu další skupina, která se těší stejné úctě.

Koučové. Ten PRIGL si to s námi v tomhle článku tedy pěkně rozdal! 😊


Rádoby psychologové. Mluvkové, co dělají z prdu kuličku. Ztracené existence, které svou marnost bytí zahání tím, že se montují do života těm druhým. Tihle experti na nic. Copak už neumíme používat selskej rozum a na každou prkotinu potřebujeme poradce, který nám bude říkat co a jak máme dělat?

„Dřív se lidi v hospodě prostě profackovali, dneska svoje trable řeší zdlouhavě u psychologa, každej potřebuje nějakýho toho mentora nebo kouče“, říká třeba moje máma.


Na kouče má prostě názor každý. Jsou připraveni zasahovat do zbytečně moc oblastí. Jsou koučové na seberozvoj, pro rozvoj ostatních, pro manažery, pro podřízené, na vztahy, na komunikaci, na meditaci, na ticho, na život, na smrt. Business Coaching. LeaderShip Coaching. System Coaching.Team Coaching. A dokonce Life Coaching. Cože, návod na život taky?


Koučové na netu, v korporátu, cpou se do malejch firem, lidem do mailu, sedí vedle vás v kavárně, připraveni podstrčit vám svou vizitku, bacha na ně: #svedkovejehovovi

Když dnes řeknete, že jste kouč, tak většina tak trochu zakoulí očima jakože „zase další kouč“? Jste něco jako 8. miliarda lidí na týhle planetě: #tonepotřebuješ


Tak proč se dobrovolně stát jedním z nich?

Mně se můj coaching přihodil. Koučem, průvodkyní jsem se stala, aniž bych věděla, že se tomu, co dělám, takto říká. (Nebo se tím takto opovrhuje). A pro práci kouče mám podle všeho jen malou kvalifikaci:

Neprošla jsem žádnými nestandardními životními zvraty (jen klasická úmrtí v rodině, sem tam nějaká rakovina, prostě jako všichni), nejsem rozvedená (nebo ve 40-ti svobodná), nemám za sebou vyhoření v korporátu, ale ani vybudování firmy s biliónovými obraty. Nestudovala jsem psychologii, ani neprošla rychlokurzem „Jak se stát koučem za 19 týdnů“. Neprošla jsem Himálaje, nepřeplavala La Manche. Nic.

Prostě jen když jsem v 34 letech přemýšlela „co s načatým životem“ já, nenašla jsem žádné schopnosti typu šít nebo programovat. Takže netvořím dětská tee-pee, ani nestavím appky na míru.


Moje hlavní dovednost vždy tkvěla v naslouchání. V zajímání se o druhou osobu, když mi něco říká. Ve schopnosti položit tomu, kdo sedí přede mnou zrovna tu správnou otázku, jejíž zodpovězení ji umožnilo vidět věci jinak. Zkusit věci jinak. Nechat něco plynout. Nebo nechat něco být. Nebo naopak něco zkusit. Do něčeho se pustit. Říkali mi „rabín“, „diplomat“.


A ano, často po mně chtěli radu. Všichni chceme v určitých situacích poradit, proto jsou regály knihkupectví plné všech těch „Jak na to..“ knih. Ale coaching, nebo raději průvodcovství, jak tomu říkám já, není o radě. Je to právě o té pozorné přítomnosti, o tom pečlivém naslouchání, o položení otázky ve vhodných čas a o schopnosti mlčet, když myšlenka druhého ještě neuzrála.

Ostatně, dát radu je nejlepší způsob, jak se druhého tak trochu zbavit. Tady to máš, tohle je to řešení, takhle to udělej. Znáte to: když Vaši přátelé radí, a vidí Vaše problémy svojí optikou, případně připomínají, jak jste se již v podobných situacích zachovali. Jak snadné, a Vy můžete jejich radu buď přijmout nebo ne. A když jejich radu přijmete, můžete pak aspoň odpovědnost za výsledek hodit na někoho jiného. Kdyby nebyl podle Vašich představ.


Tohle se Vám s koučem nestane. Průvodce je osoba, která Vás (zpravidla) vůbec nezná, a to mu dává výhodu. Neví, co máte za sebou. Nesoudí Vás. Nedívá se na Vás očima Vašich předchozích rozhodnutí. Nehodnotí správnost Vašich kroků. A také nepoužívá to obvyklé: To JÁ bych, to JÁ, když..

Možná je koučů tolik právě proto, že už nemáme dost přátel, kteří by byli ochotní trpělivě, bez posuzování a sebestřednosti naslouchat. Nemáme (už) důvěrníky v učitelích nebo kněžích (rabínech), kterým bychom se mohli svěřit, profesoři na univerzitách už nejsou našimi mentory, kteří by nám mohli předat životní moudra, a na návštěvu psychologa nám náš problém připadá málo psycho.

Co chci říct, prostě to zkuste. A pak si svého kouče zařaďte do škatulky podle své libosti.

Jo a bacha, může se Vám stát, že spolupráce s koučem Vám taky něco dá, třeba:

- Přehled o tom, co se ve Vašem životě/situaci děje

- Napadnou Vás řešení, který tam předtím fakt nebyly

- Některými věcmi se rozhodnete už nezabývat

- Pustíte se do něčeho, co Vám dříve připadalo sci-fi

- Zažijete příval energie a motivace

- Nebudete čekat, až se něco vyřeší „samo“

- Začnete se si sebe víc vážit

- Budete si jistí tím, co umíte, co Vám jde, v čem jste dobří

- Budete podstatně lépe vědět, co chcete a co už ne

- Budete vnímavější

- Převezmete odpovědnost za svůj život


Je to fakt nářez. Jen to mlaskne. Rána na solar. Dát sám sobě na frak.


helena@helenatheunissen.cz

9 zobrazení

© 2017 Helena Theunissen