Znáte to: to víno je pro speciální příležitost, ty šaty si vezmu až na oslavu narozenin, na ven ti stačí tepláky, tu mikinu od strejdy z Německy si taky neber, umazala by sis jí. Husákovy děti si ještě pamatují dělení Kinder vajíčka na atomy a jejich postupné pojídání během několika dnů: to nemůžeš takhle sníst celý!
Byli jsme vychováváni k tomu, že lepší, dražší, speciálnější věci – šperky, oblečení, jídlo, a možná nejen to – se nechávalo tak nějak na později, na nějaký jiný, vhodnější okamžik. Šatičky s volánky, které se nám tak líbily, jsme měly na sobě třikrát, protože než přišel dostatek vhodných příležitostí, tak jsme z nich vyrostly. Dobroty z dvoupatrové bonboniéry Orient zešedly čekáním na to, až je sníme. Mini rtěnka z Oriflamu od tety začala po pár letech cíleného šetření nesnesitelně smrdět.
Můj táta taky šetřil. Hodně fotil, bavilo ho to, měl pro to cit a jeho fotky se líbily. Jen zcela výjimečně si nějakou vytiskl a když už, tak na „normální“ papír. To už muselo být, aby si vytiskl fotku na foto papír, to víte, to je drahá záležitost, musím počkat na nějakou opravdu podařenou fotku. Táta fotku uměl, a tak jsme mu se sestrou pak foto papíry kupovaly. Tuhle k svátku, tamhle k Vánocům. Když táta umřel, našly jsme v jeho pracovním stole tyhle naše dárky neotevřené. Pořád tam čekaly na tu „opravdu vydařenou“.
V ten moment mi to došlo. Tohle naše šetření na pak, na lepší, na později, na opravdu speciální příležitost, je nějaký nesmysl, ne? Není žádná lepší příležitost než právě tahle, není jiný vhodný okamžik než právě tento.
Nemluvím samozřejmě o plýtvání, to vůbec ne, ostatně víte, co se stane, když dvoupatrovou bonboniéru Orient sníte na posezení.
Jde o to:
1. Uvědomit si jedinečnost okamžiku.
2. Uvědomit si, pokud se ozývají výčitky nebo pocit viny - "to bych neměl/a" - a k čemu jsou dobré.
3. Uvědomit si, že si mohu "zvolit", že toto je ten moment, ve kterém si užiji to, co bych obvykle schovával/a na pak.
4. Uvědomit si, že jsem právě udělal/a radost sám/sama sobě.
Já už nemám oblečení na lepší příležitosti. Jsem schopná si k ohni vzít bílý šaty místo toho "na-chalupu-ještě-dobrýho-trička". S dobrou marmeládou od Ivy nečekám do Vánoc, aby mi zplesnivěla, hezky hned, a možná i celou. A fotky? Pokud je tisknu, tak rovnou na ten tátův speciální fotografický papír.
Jak to vidíte Vy? Čekáte často na nějaké potom? Už Vám takhle něco uteklo? Chtěli byste víc žít tady a teď?
Napište mi.