Znáte TEDx? A jejich inspirativní videa na v podstatě každé téma?
Na konferenci, ze které pak tato videa vypadnou na sociální sítě, jsem nedávno byla. Jako divák, přirozeně.
Funguje to tak, že na pódium vyleze člověk, někdy ho znáte z médií, někdy je to šedá eminence, která se před veřejností skrývá. Někdy se prezentují myšlenky, jak vyrobit hamburgera bez krávy, jindy jaké to je vyrovnat se s tím, že jsem transgender.
Filozof střídá basketbalistku. A právě její příběh mě na tomhle TEDxu oslovil nejvíc.
Ona tak nějak vyhrála úplně všechno, objela celý svět, tvrdě makala, aby měla medaile a diamantové prsteny z NBA, a? Nic! Jednoho si řekla, že už nechce. Na vrcholu kariéry to pro ní ztratilo smysl. Co jako dál? Těšila se, jak už nebude muset jíst pořád kuře a těstoviny a jak si ráno vstane, kdy bude chtít. Radost z nabyté „svobody“ jí vydržela pár dní, a pak přišla panika.
„Co já budu dělat?!“
No, a nevěděla. Jana Veselá, světová basketbalista, žena obrovsky vysoká, jak by dalo čekat, stála při své výpovědi na pódiu celá schoulená. Ve své řeči dělala dlouhé pauzy, párkrát řeč ztratila úplně, jednou si sáhla do kapsičky pro nápovědu. Měla jsem slzy v očích. Věděla jsem, čím si ta žena prošla a jak těžká práce ji při hledání nového smyslu svého bytí čekala. Při každé její odmlce jsem jí fandila, a i publikum, které roztleskala už v průběhu svého vystoupení. Já jsem v ten moment myslela na své klienty a říkala jsem si: tolik společného má tahle top basketbalistka třeba právě s osudem holky, co po mateřské neví, kudy kam.
Jana v závěru své řeči symbolicky odložila z krku medaile, z prstu diamantový prsten z NBA a prozradila, že pracuje jako recepční. Že přijímá hovory, třídí poštu, dělá kafe a myje nádobí. Že pracuje se super lidmi. A že jí její práce strašně baví. To už sál úplně šílel.
Jana Veselá měla v ten moment na 1 000 fanoušků své životní přeměny. Ale my, neznámí jednotlivci, kteří si s našimi osudy radíme sami, tápeme, nevíme „Co já budu dělat?!“, a když už se nám teda podaří zjistit kudy vede naše cesta, tak nám nikdo moc netleská. Běžné bývá, že nejbližší okolí vaše rozhodnutí spíše zpochybňuje. Skutečně chceš opustit místo ředitelky marketingu, aby sis otevřela galerii? Abys mohl dělat kouče, tak to bys asi nejdřív měl vystudovat psychologii, ne? Prosím tě, nejsi na práci na farmě v Austrálii trochu stará?
A co ti nejbližší od Jany Veselé – dočkala se aplausu i od nich, nebo její rozhodnutí také zpochybňovali: ty jsi na recepci?, proč neděláš trenérku, nebo neučíš na FTVS, nebo třeba by tě vzali do Olympijskýho výboru, když jsi byla tak slavná?, proboha, proč recepční?!
Kéž bychom měli všichni okolo sebe tisíc fanoušku v důležitých momentech našeho života, kteří by nám místo zpochybňování vyjádřili důvěru a podporu.
A kdybyste chtěli aspoň toho jednoho svého cheerleadera, jsem tu pro vás: