Vděčnost a uznání.

Udělali to zase. A zase mě to dostalo.


Když poslední sluneční paprsky sklouzly za okraj středomořské hladiny a zůstalo jen fialovo-rudé nebe, ozval se potlesk.


Každá jednotlivá lidská bytost, která byla v zátoce Cala Comte na Ibize přítomna tomu tak, řeklo by se až obyčejnému zážitku, jako je západ slunce, začala spontánně tleskat. A v ten moment, i přesto, že jsme od sebe byli vzdáleni víc než povinné 2 covid metry, vzniklo mezi námi na okamžik naprosté spojení. Všichni jsme v tu chvíli cítili a zažívali totéž.


Připadá Vám to patetické?


Západ slunce, kýč jak bič, každý večer to stejné představení v podobných kulisách - moře šumí, turisté ničí přilehlá skaliska, jak se snaží uzmout pro sebe aspoň trochu soukromí a všude přítomní rackové se jim za svého chechtavého skřehotu pokouší ukrást svačinku, kterou si na tuhle show s sebou přinesli. Tleskat západu slunce? Jako vážně?

I takhle by se na to dalo dívat. Cynicky. S odstupem. Ironicky. Sarkasticky. Opovržlivě.


Hlavní roli hraje bez pochyby ostrov sám a jeho atmosféra. Asi nás úplně nenapadne zatleskat, když slunce zmizí za poslední petřínský panelák nebo ostravské tovární komíny. Lidé na Ibize jezdí sledovat západy slunce jako skutečné divadelní představení, jako svůj večerní rituál: přijíždějí včas, když je slunce ještě vysoko, hledají vhodné místo, dostatečně osamělé, ale zároveň ve spojení s ostatními, s sebou tapas a láhev šumivé cavy. A protože je Ibiza velká asi jako Praha, tak to nemají k nejbližšímu "divadlu" odnikud příliš daleko.


Jak se slunce blíží k hladině, je cítit, že mezi jednotlivými diváky vzniká napětí. Ohlížíme se po sobě. Když už ze slunce zbývá jen rudý pruh, víme, že zbývají vteřiny. A pak definitivně zmizí. Už zase. Jako včera a jako den předtím. Lidé vstávají, tleskají, někdo hvízdne, někteří mají v očích slzy. Pocit vzájemného objetí.


Ten potlesk vnímám jako projev absolutní vděčnosti za možnost zažít dokonalou rovnováhu. Vděčnost, uznání a poděkování. V jeden moment je vše, jak má být.


Pak se někteří zvedají a odcházejí, jiní se se vrhají do vln, meditují, objímají se nebo prostě jen zírají do dáli.


Ve mně ten moment zůstává i dlouho po návratu do rodné země. Říkám si:

„hledej takové momenty i v ty takzvaně obyčejné dny. Všímej si, co je právě v rovnováze, co je právě dobré, co tě obohacuje, co ti dělá radost. Poděkuj a uznávej ty, kteří tě podporují, milují a jsou tu pro tebe. A nezapomeň věnovat jeden takový malý aplaus i sama sobě..“


Nemusí přece zapadat slunce do moře, abychom zažili pocit vděčnosti a uznání.



Sundown at Cala Comte
Západ Slunce, vděk a uznání