Projela jsem kolem kolosea Strahovského stadionu a pak výš Atletickou, kde z mlhy vystoupily první opravdové jarní paprsky. A najednou tam byla, intenzivní, hřejivá, konejšivá, veselá. Vzpomínka na minulé léto.
Loni se mi podařilo, i přes tuhle covidí situaci, vidět moře, a hlavně vzít k němu svojí mámu a vidět, jak si to moře, na nezvykle prázdné pláži, užívá ona. Mámě je 67, nějaké země už viděla, nicméně žádný Emil Holub. Její rajón je kilometr čtvereční v lesích na Vysočině, kde zná každý pařez a že jich tam za ty roky přibylo. V Praze má vyšlapanou svou trasu z Řep do Střešovic a vrchol cestovatelského dobrodružství představují zářijové houbařské výlety do okolí Rakovníka.
Pozoruju mámu, spokojená pod azurovým paraplíčkem koupeným v široko daleko jediném otevřeném obchodu se suvenýry, který ji chrání před projevy sluneční alergie, po ruce má Estrellu, španělské pivo, koupené právě tam, a dívá se do dálky.
Okolo hlavy jí poletují delší šedavé kudrny, její poznávací znak. Spokojeně si srkne, odloží pivo do horkého písku, který pivo ohřeje tak, že už ho potom nedopije, a sleduje svoje vnoučata, jak vbíhají do mořských vln, zatímco jejich barevného jednorožce unáší vítr a pro téměř vylidněnou pláž není, kdo by jej zachytil. Je klidná, ví, že jedno nebo druhé dítě se pro hračku rozběhne, s křikem babíí, pomoc, ale ona ví, že její pomoci třeba nebude, zvládnou to, její pouhá přítomnost jim dodává jistotu.
Sáhne po padesátce, mázne si krém a vystaví se slunci, které ji za tu troufalost ztrestá alergickými puchýřky. Ale v ten moment ještě ne.
Znovu pohlédne směrem k moři. Obě děti se ztrácejí mezi vlnami, vyskakují, potápějí se, křičí radostí z přítomného okamžiku. Babí, pojď!
Zvedne se, chytí okolo krku hlavu jednorožce a rozběhne se za nimi. Moře jí svalí do vln, děti jí pomáhají do kruhu, smějí se jí, babi, jak to vypadáš, její kudrnaté vlasy splihly a přilepily se jí na hezký obličej. Moře si je odnáší dál od břehu a já slyším jen jejich společný smích.
