My si myslíme, že jezdíme na chalupu, ale ve skutečnosti jezdíme někam mnohem dál.
Před časem se mi dostala do ruky kniha, kterou napsal v průběhu 20. století jeden mlynář, kterého jsem osobně znala. Jako holčička jsem ho na chalupě vídávala sedět na jeho žluté lavičce, pod kterou byly zmije, nebo na okraji rybníka, který byl v té době zase čerstvě jeho.
Seděl tam nehybně jako vodník od Lady, moc toho už nenamluvil, tenhle kmet byl úplně mimo náš dětský svět.
Vodní kola jeho mlýna už se tenkrát desítky let netočila a nám dětem mlýnice sloužila jen na schovku a při hledání pokladů. A že jich bylo.
Ta kniha utvořená z jeho deníků mi před pár měsíci úplně změnila pohled na místo, kam jsem jako dítě jezdila za babi a dědou na prázdniny. Už to nebylo jen místo, kde se leze na stromy, abychom se pak smály dědovi, jak nás hledá, nebylo to místo, kde se plave od kamene na kámen, hlavně nešlápnout do listnatého bláta na dně, nebylo to místo, kde Kobzovi jsou ti divný, a kde ukrást jablko z cizí zahrady bylo vrcholem rebelie.
Otokar Kudrna byl po otci mlynářem. A na stránkách deníku utekl jeho život jako voda po náhonu jeho mlýna. A mně z příběhu zůstalo v mysli jediné. Absolutní smysl. Ten člověk prožil život plný obrovské dřiny. Od dětství měl předurčeno pomáhat ve mlýně, pracovat na polích, starat se o zvířata. Později mlýn spravoval sám a staral se o své rodiče a také sestry. Mlýn mu vymetla povodeň, za války zaplombovali nacisti, a nakonec zcela zavřeli komunisti. Nic z toho mu nevzalo chuť do života, nikdy se nestalo, že by nevěděl, co bude dělat jiného. Když nemohl mlít, tak pekl, když nemohl péct, pracoval ve vsi, kde bylo potřeba, když zavřeli mlýn úplně, pustil se do chovu káčat. A vše, co dělal, dělal s naprostým a samozřejmým nasazením, radostí a jak nejlépe dovedl. Vstával za rozbřesku a uléhal poslední. Všechno, na co sáhl, mu šlo. Nestihl se oženit, protože v tom shonu šel jen na pár veselic, a ta která se mu zalíbila, nakonec odešla do jiného kraje. A bylo.
To vše se dělo v těch místech, kde jsme o půl a více století později my děti po sobě stříkaly vápno, kde jsme v potoce lovily pstruhy, kde jsme na půdě stodoly balancovaly nad cirkulárkou. Po životě z deníku ani památky.
V jeho příběhu mě fascinovala ta obrovská, nezměrná životní síla pracovat. Dělat. Dřít. A zároveň života užívat, tak jak přichází. Ta předurčenost. Ta jasně daná cesta, která nám teď někdy tak chybí. Můžeme dělat v podstatě, cokoliv si zvolíme. Jen si zvolit.
Ještě pár dní a budu na tom místě znovu. A půjdu k náhonu a dotknu se mlýnských kol a přehlédnu ta jeho pole a budu myslet na Otíčka, který na tom místě žil.
Naplněný, smysluplný život. To chceme asi všichni. Možná i vy. Jestli máte pocit,
že nevíte, jak na to, napište mi, spolu to zjistíme: